Základy kraniosakrální terapie položil Americký osteopat Dr. G. W. Sutherland na začátku 20. století. Uvědomil si, že lebeční kosti nejsou ve skutečnosti srostlé, ale jsou utvořeny pro respirační pohyb. Tzv. pomalý rytmický pohyb. Tento pohyb nazval primární respirací – dech života. Jestliže je tento pohyb omezen nebo až blokován, projeví se to v těle nejrůznějšími obtížemi.
Také studoval vztahy mezi lebečními kostmi (cranium) a křížovou (sacrum). Jeho závěrem bylo, že lebeční kosti, křížová kost a v důsledku toho i pohyby všech struktur v těle jsou jen reakcí na působení biodynamických sil v mozkomíšním moku.
Mozkomíšní mok v těle rytmicky pulzuje a tím rozhýbává všechny tělesné tkáně a vyvolává změny jejich polohy a funkce.
Tato pulzace je způsobena neviditelnou životní silou, kterou nazval potence dechu života. Potence dechu života je síla, která vyvolává jemné pohyby tekutin a tkání těla. Prostupuje tekutiny, buňky, tkáně a udržuje řád a organizuje ozdravné procesy.
Kraniosakrální terapie patří mezi moderní celostní terapeutické přístupy, která napomáhá k dosažení harmonie na jemnohmotné úrovni těla a urychluje tak jeho samoléčebné schopnosti. V průběhu života se vlivem prodělaných nemocí, úrazů a působícího stresu vytvářejí v těle člověka místa velkého napětí, bloků. To se navenek projevuje bolestí, nejrůznějšími dysfunkcemi, psychickými obtížemi aj. Kraniosakrální terapie je schopna toto napětí a bloky rozpustit a nastolit v celém systému rovnováhu a to jak na úrovni svalů, vazů, kostí, kloubů a vnitřních orgánů, tak i tělesných tekutin. Mizí tak bolest, zlepšují se funkce tělesné i psychické, tělo regeneruje a celkově relaxuje.
